Po 20 letech jsem se vrátil do Indie, kde jsem v roce 1994 odstartoval svoji primatlogickou dráhu výzkumem sociobiologie hulmanů posvátných. Moje velké plány ale postupně jeden po druhém ztroskotaly krátce po roce 2000, kdy jsme nedostali povolení k výzkumu. Indie proces udělování povolení zpřísnila do té míry, že ho cizinec prakticky nemohl dostat. Zemi opustilo i několik dalších mezinárodních týmů, přesunuly se do zemí jako byl Nepál, Thajsko, Indonésie nebo Madagaskar. Indická primatologie se pak vyvíjela v Izolaci až do doby, kdy většina úřadujících odborníků, kteří o povoleních rozhodovali, odešla do důchodu nebo do věčných lovišť. V zemi mezitím vznikl mezitím bezpočet nových univerzit, fakult a kateder, a počet studentů, kteří se věnují primatologii i dalším zoologickým tématům se zmohanásobil. Jsou to často nadšení, motivovaní a schopní studenti, ale nemá je kdo vést, protože v Indii po 20 letech izolace chybí střední generace terénních zoologů. S několika takovými studenty teď znovu začínám spolupracovat. Především v severovýchodní části Indie, ve státě Assám.
Hulman zlatý (Trachypithecus geei) – foto: Stanislav Lhota
Assám jsem znal už jako kluk z knihy Zdeňka Veselovského Hlasy džungle, to byla jedna z prvních knih o zvířatech, kterou jsem četl. A znal jsem ho i ze svojí první knihy o primátech, Poloopice a opice od Luďka Dobroruky. Tam se psalo o tajemném, nedávno objeveném hulmanovi zlatém, který obývá odlehlé pralesy při hranicích Assámu a Bhutánu. Abyste ho viděli, musíte se celé dny prodírat neproniknutelnými bambusovými houštinami plnými nebezpečí a útrap. Tak jsem si to nějak představoval a nejspíš to tak i bylo, ale svět se změnil.
Dnes hulmany zlaté najdete tak, že jedete autem po jedné ze silnic, které protínají jejich domovinu a rozdrobují jí na desítky fragmentů, pár větších, ale většinou spíš maličkých až titěrných. Často jsou to zalesněné žulové kopce ztracené v nekonečném moři zemědělské krajiny. Velkým překvapením pro mě ale bylo, že i v takové odlesněné krajně se mi podařilo několik skupin hulmanů vidět. Jednu tlupu jsme našli ve vesnici, další dvě v kaučukové plantáži, o dalších několika jsme slyšeli. A nakonec si s překvapením uvědomujeme, že dobrá desetina populace hulmanů zlatých bude obývat tento zdánlivě nehostinný prostor, spíš než samotné rezervace. A co víc, nejde jen o zvířata, která by zde dožívala ve zbytcích původní vegetace a čekala tu na neodvratný konec. V tlupách jsme viděli hodně vysoký podíl mladých zvířat a mezi těmi pak hodně vysoký podíl samic, to jsou dobré zprávy.
A další dobré zprávy plynou z pozorování jejich chování. Zdá se, že hulmani v krajině nacházejí nové potravní zdroje, listí celé řady ovocných stromů a zvláště pak kaučukovníku, který pokrývá velké plochy venkova, kde se hulmani naučili žít. Vidím v tom naději, jak by se jednou mohly malé izolované populace zlatých hulmanů propojit v několik větších, které nebudou omezené jen na žulové kopce. Život v novém prostředí ale bude přinášet i nové problémy, zemědělci je možná začnou pronásledovat jako škůdce nebo je naopak můžou začít krmit lidským jídlem, jak to vidíme jinde v Indii. To všechno bychom chtěli studovat se skupinkou indických studentů.
Paradoxem ale je, že tento nově vznikající biotop je už teď na začátku také ohrožený zánikem. Ceny kaučuku jsou nízké a v konkurenci s jinými zemědělskými plodinami už možná dlouho neobstojí. Hlavním viníkem se stává čaj. Tak jako byla v minulých desetiletích olejná palma klíčovou příčinou zániku bornejských a sumaterských pralesů, právě tak vedlo ve stejné době pěstování čaje k zmizení rozlehlých ploch assámských pralesů. Ztratila se tak velká část populace gibonů huloků a řady dalších primátů. Čaj na rozdíl od skomírajícího kaučukového byznisu zůstává primadonou a hrozí tak reálné riziko že poté, co expanze čajových plantáží vyhladila většinu pralesa, bude postupně nahrazovat i kaučukovníkové plantáže. A hulmaní zlatí možná přijdou o svůj nový domov jen krátce poté, co se v něm naučili žít!
To, jestli se primáti dovedou přizpůsobit i životu v čajových plantážích, bychom chtěli řešit s jinou skupinou indických studentů v jiném cípu Assámu, na úplném jihu státu poblíž města Silchar. I tady žijí hulmani, dokonce hned dva druhy – hulman kápový a hulman indočínský – a také giboni huloci, čtyři druhy makaků a outloni bengálští. I na několika čajových plantážích, které jsem navštívil, dodnes většinu těchto primátů najdete. To by mohla být dobrá zpráva, ale při bližším prozkoumání situace není zdaleka tak růžová, jak jsem jí vykreslil u hulmanů zlatých na severu Assámu. Hulmani, giboni a outloni jsou v plantážích vázaní jen na zbývající malé zbytky lesa, které přeměně v plantáž unikly většinou proto, že porůstají strmější svahy izolovaných kopců. Samotná čajová plantáž pro ně na rozdíl od kaučukové plantáže představuje nehostinnou pustinu bez jakýchkoli potravních zdrojů. Přežití primátů v takové krajině tedy nezávisí na jejich schopnosti přizpůsobit se, to už zkrátka není v jejich možnostech. Jejich přežití závisí na kombinaci dobré vůle majitelů plantáží a striktního přístupu lesních úřadů, které by musely tyto zbytky pralesa nejen zachovat, ale navíc i rozšířit a propojit stromovými koridory. Jinak zde budou primáti a další divoká zvířata prostě jen pomalu mizet a vymírat.
Jako by jen to samo o sobě nebyly dost špatné vyhlídky, situaci ještě komplikuje to, že expanze čajových plantáží připravila o životní prostor jak divoká zvířata, tak i místní obyvatele. I ti využívají les ke sběru dřeva, k pastvě dobytka, k lovu zvěře a k pěstování vlastních plodin. Majitel jedné z čajových plantáží ilegální těžbu dřeva podporuje a stejně tak přivírá oči nad pastvou krav i nad tím, že jeho vlastní zaměstnanci v lesních fragmentech uprostřed jeho plantáže loví zbývající divoká zvířata. Procházka takovým lesem pro mě byla dost smutná, jako bych viděl zkázu v reálném čase. O dva dny později jsme navštívili jinou plantáž. Její majitel spolupracuje s lesním úřadem i s univerzitou a podporuje to, aby les v jeho koncesi zůstal lesem.
Rozdíl je opravdu vidět, je to kousek skutečné džungle, podobné, jaká dřív pokrývala celý Assám. Jenže ani on nedokáže zabránit tomu, aby do těchto posledních zbytků divočiny pronikali vesničané. Zatímco čaj je doménou bohatých, pěstují zdejší chudí rolníci hlavně betel. Na jeho žvýkání jsou všichni tvrdě závislí. Vesnické stařeny vypadají jako upíři, jak jim ze svěšených koutků pusy neustále stékají po bradě pramínky červených slin. Bohužel pěstování betelových palem padají za oběť i ty poslední zbytky lesa, které odolaly čajové expanzi. Ani plantáže těchto palem neposkytují divokým primátům životní prostor.
I tady ale zbývá aspoň malá kapka naděje. Abyste mohli žvýkat betel, musíte pěstovat dvě rostliny – palmu Areca catechu, která poskytuje ořech, a pepřovník Piper betle, který dává list, do kterého ořech zabalíte. A právě plantáže tohoto pepřovníku nabízejí divokým primátům jedno z posledních útočišť. Je to liána, které se daří v stinném podrostu lesa, kde pak šplhá nahoru po kmeni jakéhokoli stromu. Farmář tedy při zakládání plantáže betelových listů pouze vyčistí podrost, všechny stromy nechá růst a ke každému z kmenů vysadí jednu betelovou rostlinu. V neporušeném korunovém patře pak nacházejí svůj domov oba druhy hulmanů i giboni. Jestli ale zdejší primáti a další divoká zvířata dokáží dlouhodobě přežít v této mozaice plantáží betelových listů a zalesněných kopců, které se možná podaří zachovat díky zodpovědnějšímu přístupu některých plantážníků, to zatím nevíme…
