Plán na přesun hlavního města Indonésie z Jávy na Kalimantan, do
oblasti Balikpapanského zálivu, zůstává noční můrou ochranářů i
přesto, že ho pandemie Covid-19 odsunula na vedlejší kolej. Spekulanti
s pozemky pokračují v čachrování, jde tu o obrovské peníze, a tak je
jasné, že dříve nebo později ten plán opět vypluje na povrch. Protože
vláda slibuje, že výstavba hlavního města nenaruší populace ani
životní prostředí ohrožených druhů, jako je kahau nosatý, je teď nutné
nenechat se developery předběhnout a zdokumentovat všechna místa, kde
se takové druhy vyskytují, ještě před tím, než buldozery z povrchu
země vymažou veškerou evidenci.
Studovat volně žijící primáty v době pandemie nové vysoce infekční
virózy, která se šíří kapénkovou infekcí, není úplně na místě, ale
vzhledem k urgentnosti situace s hlavním městem jsme sčítání odložit
nemohli. Ovšem s veškerými ochrannými opatřeními. Prakticky
neopouštíme „zelenou zónu“, tedy území, na kterém nebyl zaznamenaný
žádný případ koronaviru. Nejezdíme do města a přijímáme jen minimum
návštěv. Nechodím ani do vesnice, všude jezdíme jen lodí. Máme jen dva
stálé asistenty, žádné studenty. Vážně nechápu, jak jsme zvládli víc
než 3 měsíce takové práce a života bez ponorkové nemoci, možná díky
těm několika hodinám každodenního soukromí v chatce v mangrovech, kam
se všichni bojí chodit, protože tu straší.
Zprvu jsme do terénu nosili i roušky, ale ty se brzy ukázaly být
zbytečné, protože opice jsou v téhle části zálivu tak plaché, že se
nám k nim ani jednou nepodařilo přiblížit víc než na pár desítek
metrů. V odlehlejších částech zálivu se kahau chovají jinak, než jak
jsme na to byli zvyklí dřív z blízkého okolí města Balikpapanu. Nejde
přitom jen o větší plachost. Liší se i tendence zdejších opic vracet
se každý večer na spací místa podél břehů velkých řek. Díky tomuto
chvályhodnému zvyku jsme je mohli v okolí Balikpapanu poměrně snadno
sčítat pozdě odpoledne a brzy ráno z lodi a sledovat tak vývoj jejich
populace po celých 15 let. Jenže město Balikpapan je postaveno na
pahorkatině podél východního pobřeží zálivu, říční toky tu protékají
mělkými údolími a pásy mangrovů dosahují šířky jen několika desítek až
stovek metrů. Oproti tomu západní pobřeží zálivu tvoří rozlehlá
rovina, kde se mangrov rozprostírá na kilometry daleko. Zprvu jsme
měli pocit, že tu ani mnoho kahau není, protože jsme jich tu nikdy moc
nevídali.
Teď už ale víme, že je to jinak. V rozlehlých mangrovech by nocleh
na březích velkých řek nejspíš znamenal příliš dlouhou cestu. Namísto
toho se kahau drží těch míst, kde nacházejí zdroje potravy. A jak už
víme z dřívějšího výzkumu, nejlepší potravu kahau nacházejí v místech,
kde se mangrov stýká s okrajem pevniny – několik kilometrů od velkých
řek, na horních tocích jejich malých a často špatně průjezdných
přítoků. I tady si sice často ke spánku vyberou malé laguny nebo jiná
otevřenější místa, ale ne vždy se dá s lodí do takových míst dojet.
Jak tedy kahau počítat, když je často ani nevidíme? Daman, můj
dlouholetý místní asistent, k tomu měl jednu tajnou metodu. Někdy
zkrátka jen zastaví loď s tím, že tady kahau určitě jsou, a po chvilce
hledání je v hustém porostu skutečně vidíme. Od jednoho z našich
studentů si tak Darman vysloužil titul „tygří oko“, ale ve skutečnosti
je jeho tajemství v něčem jiném. Vhodnější titul by byl „psí čumák“,
protože Darman kahau perfektně cítí. Dokonce si kvůli tomu dvakrát
denně proplachuje nosní dutiny. Rozezná nejen pach kahau od pachu
makaků, odhadne ale i dobu, kdy tady kahau byli a celkem dobře
vytipuje i to, jestli jde o skupinu samců nebo jestli jsou v ni samice
s mláďaty. Pach opic, hlavně makaků, cítí Darman tak dobře, že v
jejich blízkosti nikdy dlouho nevydrží a pokud nemusí, tak u makaků
ani nezastaví. Někdy nad řekou po tlupě makaků zůstane dost odéru na
to, aby se Darmanovi začal zvedat žaludek a bylo mu na zvracení –
zatímco já se ve stejné chvíli marně snažím pocítit ve vzduchu aspoň
nepatrný náznak přítomnosti nějaké opice…
Darman je jediný psí čumák v našem týmu, my ostatní se musíme
spolehnout na jiné projevy přítomnosti opic. Kahau můžou váží kolem
10-20 kilo a jak se pohybují ve větvích, nechávají po sobě spoustu
stop. Větve jsou charakteristickým způsobem polámané (jinak, než když
tudy projde makak) a z toho, kterým směrem je větev zlomená a jak
hodně povadlé jsou na ní listy, odhadnete kudy kahau šli, kolik jich
bylo a kdy tudy prošli. Pokud projedete řeku a nenajdete ani kahau,
ani jejich čerstvé stopy, pak tu kahau nejspíš opravdu nejsou. Pokud
ale stopy vidíte, kahau ti zřejmě někde budou, jen nejsou vidět.
Naštěstí je ale ještě můžete slyšet, a to nejlépe v noci!
K metodě sčítání kahau pomocí poslechu jsme došli klikatou cestou.
Na noční sčítání se silnými čelovkami jsme původně vyjížděli proto,
abychom se pokusili upřesnit velikost a složení tlup které jsou přes
den tolik plaché a nenechají vás přiblížit se. V noci, když už jsou
usazení na svých spacích pozicích, jsou o hodně tolerantnější, slézat
se jim moc nechce a pokud to nepřeženete a nejdete příliš blízko nebo
nezůstanete příliš dlouho, zůstanou tam, kde jsou. A právě během
těchto nočních sčítání se ukázalo, že zhruba třikrát během noci spustí
tlupu kahau několikaminutový hlasitý chorus, kdy spolu hlavně samci
rozpráví hlasitými a daleko slyšitelnými bekavými zvuky. Do chorusu ve
zapojí většina tlup, které máte na doslech, a podle charakteru
vokalizace odlišíte i samce, kteří vedou harém samic od samců, kteří
jsou sdružení v mládenecké skupině.
A tak jsme se přestali na noc vracet a začali jsme kempovat na
lodi. To je moc fajn, tedy pokud zrovna neprší. Mě většinou kolébání
lodí rychle uspí, ale Darman během noci rybaří a tak mě vzbudí, když
se kahau začnou ozývat.
Tak jsme to praktikovali i během postního měsíce Ramadanu, který je
zakončený největším muslimským svátkem, Idul Fitri. Během Idul Fitri
všichni muslimové nadšeně oslavují to, že už si nemusí přes den
odříkat jídlo ani jiné požitky, radují se a veselí se (myslím, že by
úplně o tom Idul Fitri být neměl, ale je to tak). Součástí toho veselí
je i spousta petard a čmoudíků, jako tomu bývá při podobných oslavách
u nás. Ty rány jsme slyšeli i na lodi daleko od vesnice, a slyšeli je
i kahau a reagovali na ně okamžitým spuštěním vlastního chorusu.
Počítání kahau nám během muslimských svátků šlo opravdu dobře.
Často jsme pak to téma nadhazovali, když jsme v příštích dnech
dlouhé hodiny čekali na přirozený chorus. Ale protože jsem měl psa a
Darman chová slepice, tak oba dobře víme, jak kruté týrání zvířat ty
petardy představují a nikdo jsme si netroufnul s tou myšlenkou nějak
víc pohrávat. Ale jak jsem tak jednou při dalším marném čekání na Idul
Fitri zavzpomínal, vypadnul mi z ruky dalekohled a bouchnul s sebou o
dřevěnou podlahu lodi, až to zadunělo. A chorus kahau se okamžitě
spustil! Když skončil, zkusil Darman vzít plastový kyblík, který má na
lodi z fyziologických důvodů, a zabušil na něj. A hned se znovu
spustil chorus. Podobně ostatně kahau zareagují i když třeba někde
praskne větev – zkrátka cokoli dunivého, co vzdáleně připomíná
rezonující hlasy, jaké kahau vydávají svými velkými nosy!
Dnes už je Darmanův kyblík prasklý, svůj původní účel už neplní a
slouží jen k hledání kahau. A nacházíme jich překvapivě hodně. Poté,
co jsme se přestali spoléhat jen na jejich hledání na spacích místech
na březích velkých řek, se nejspíš odhad početnosti jejich populace v
zálivu minimálně zdvojnásobí!
