Ráj bez andělů – část 2

Ráj bez andělů

Balikpapanský záliv: část 2 „Síla mangrovů a úsměvy dětí“

Konečně přestávalo pršet. Jeli jsme už značnou chvíli a naše nadšení z prvního pozorování orcel pomalu utichalo. Nebylo se čemu divit, lodě, které kolem nás pluly už sice byly pozorovatelné jen z dálky za námi, ale průmyslová zóna byla zřejmá i tady. Na chvíli jsme se schovali do podpalubí, abychom mohli v tichosti přemýšlet nad tím, čeho jsme byli svědky a nad realitou, která nás tady vítala. Jen David zůstal na přídi s Maulanou a dál se věnovali vyprávění historek z dětství a porovnávání života tady a u nás doma. Bylo si o čem povídat =)

Když jsme se probrali z rozjímání a znovu vystrčili nosy ven z loďky, čekal nás tam docela jiný svět. Ticho, samota a neskutečně krásný zelený pás mangrovů. Tak jsme tady. Bylo to zvláštní. Při prvním pohledu se zdál mangrovový les úplně stejný jako kdejaký jiný u nás. Ale už jen zaparkovat loď tak, aby mohla posádka opustit plavidlo a vydat se na pevninu byl oříšek. No, pevninu. Možná jako vzdálené přirovnání by se to slovo dalo použít.

Mangrovy jsou dva krát za den zaplavovány slanou vodou. Na Světě najdete přes 40 typů těchto zvláštních lesů, podle tvaru vzdušných kořenů se liší i jejich česká jména. První i poslední kroky nás opatrně vedly po kolínkách a vzdušných kořenech těchto prapodivných stromů. Museli jsme našlapovat opatrně, tak, abychom vzácné dřeviny nepoškodili a zároveň dávat velký pozor na již suché větve pod kterými na nás při pádu čekalo hluboké bahno.

Cesta byla kouzelná, jako z úplně jiné planety. Dole pod našimi nohami, mezi kořeny se proháněli různé druhy krabů, i malí podivuhodní živočichové: lezci obojživelní (Periophthalmus barbarus) nazývaný také „bahenní skákavá ryba „. Pozorovali jsme je ale jen na maličký okamžik, zvířata tady nejsou moc na návštěvy lidí zvyklá, a tak berou rychle nohy na ramena. Z dálky bylo slyšet orly. Kolem nebylo nic, jen hustý les a spousta kořenů. Cesta byla nesnadná. Člověk šel usilovně s vypětím všech sil třeba půl hodiny aby, při pohledu za záda, zjistil, že ušel jen 10 metrů.

Jedinou nemilou společností byli komáři. Zde, stejně jako na většině ostrova Borneo jsou tyto krvelačné mini stroje v docela hojném počtu a přenáší závažná onemocnění, jako je horečka Dengue nebo malárie. Proto je nezbytně nutné se chránit repelenty, nejlépe místními. I tak si pár štípanců odnesete. Za necelou hodinku jsme se z království lesních strážců vraceli zpět k lodi. Unavení, ale spokojení! A taky špinaví. Kořeny totiž nejsou nic čistého, zvlášť když je pokrývá jemná černá řasa. Byli jsme znovu jako malé děti. Pan kapitán nám jednomu po druhém podal pomocnou ruku a na lodi už nás čekal neskutečně vynikající oběd, který pro nás ráno vyzvedla Karnila. Ono není snadné nasytit 8 hladových, českých krků, a tak se s tím i trošku nanosila =).

A jak nám bylo dobře! Najezení a ukolébáni vlnami i téměř stereotypním zvukem motoru, uvnitř i na střeše loďky, jsme usnuli. Některým přálo štěstí a jen se připálili na sluníčku (a pozor, to Indonéské pálí i když je zataženo!). Jiným ukázali ostatní, co znamená mít přátele =).

Za chvíli nás vítal břeh pokrytý malými, dřevěnými domečky na kůlech. Přijeli jsme do vesnice, kde bydlel náš kapitán, Darman. Do rybářské vesničky ukryté mezi giganty průmyslové zóny. Dlouhým molem ze kterého, díky odpadkům, nebyl moc hezký pohled jsme pomalu a váhavě přešli až na zdejší „hlavní“ třídu. Tady, podobně jako v téměř celé Indonésii je neustálý problém se znečišťováním né jen moře, ale i lesů. Místní lidé neznají tříděný odpad a jsou zvyklí pohodit obaly kam je napadne. Největší problém tím samozřejmě způsobují živočichům žijícím v bezprostřední blízkosti skládek, znečišťování vodních toků, a například v případě mořských želv, ubírání životního prostředí a přímé ohrožení na životě. Například v podobě igelitových sáčků, které si kožatky velké pletou s medúzami a požírají je. Důležité je proto i neustálé vysvětlování místním a především dětem, jak moc mohou být prospěšní, když nepořádek způsobený konzumem uklidí do košů a spálí a nebudou jej odhazovat kolem sebe.

Pod nohama se nám motali různobarevná kuřátka, koťátka, pejsci a po 5 minutách i zvídavé děti. Prvotní ostych ustal, když jsme si v malém krámku objednali kafe a poprvé se pořádně zazubili. S první fotografií se strhlo téměř davové šílenství!! Do teď nám vrtá hlavou, kde se jich tady tolik vzalo! Kolem nás byl uzavřen neprůchodný kruh! Byli jsme v pasti! Nezbývalo než podlehnout. A jak to šlo samo!!! Pokud jsme do této chvíle byli z jakéhokoli důvodu zamlklí, unavení, neveselí nebo bez nálady, v tenhle malý okamžik se vše v dobré obrátilo! Děti byly neskutečné. Během chvíle jsme každý byli nejméně na 10 fotkách v iphonech. Uměli jsme správně pózovat, špulit rty i mrkat. Jen jsme přemýšleli nad tím, jak to, že téměř každé dítko v tak chudé vesničce má svůj super našlapaný mobil?! Pravdu se nedozvíme. Děti nás provázely celou cestu až k molu. Ukázali nám svou školu, na kterou byli pyšné!

Na mole, po dalších asi 100 fotkách, se seřadili tak, aby každé vidělo a mohlo se rozloučit. Nastoupili jsme zpátky na naši bárku a vydali se k poslednímu bodu dnešního dne. Za těmi, díky kterým tady vedeme hlavní boj proti průmyslové zóně. Za králi zdejších mangrovů. Za nosatými opicemi =) Už jsme byli hodně daleko a na obzoru už jsme museli působit spíš jako větší tečka, i tak při pohledu do dalekohledu bylo vidět, jak nám naši usměvaví dobíječi energie mávají! Budoucí generace je naší spásou. Dneska nám ukázali jak málo stačí ke štěstí!

Těšte se na 3. část – „Král mangrovů, král Zátoky“